V arktických mrazech mohou být zmrzlé mrtvoly mamutů srstnatých velmi dobře zachovalé. A tak se samozřejmě objevili také gurmáni, kteří dostali chuť na mamutí maso. Začneme příběhy časem označenými za podvod a dostaneme se i k těm reálným.
Hostina v Petrohradě
V roce 1901 našla expedice v řece Beresovce na Sibiři mamutího samce tak zachovalého, že měl v tlamě ještě trávu. Mamutí kosti a kůže byly vystaveny v Petrohradě a jeho maso se údajně podávalo na „mamutím banketu“.
Podle jedné z nadšených zpráv bylo jídlo hitem, zejména mamutí steak, o němž hosté prohlásili, že je chuťově příjemný a není o mnoho tvrdší než maso na svíčkovou.
„Všechny historky publikované v novinách o večeři v Petrohradě, kde se podávalo maso z mamuta, jsou stoprocentní výmysl,“ napsal paleontolog I. P. Tolmachoff v Transactions of the American Philosophical Society už v roce 1929.
Jak Tolmachoff rovněž napsal, maso mamuta srstnatého zmrazené po dobu desítek tisíc let je „naprosto nechutné“ a má „nesnesitelný hnilobný zápach“.
Co to vlastně snědli?
O půl století později uspořádal Klub objevitelů v New Yorku vlastní exotickou hostinu. Tentokrát pravěké maso údajně pocházelo z mršiny nalezené na Aleutských ostrovech.
Každý strávník dostal jen kousek masa, ale i ten udělal dojem. Hosté odcházeli domů a chlubili se večeří z doby ledové. Později se však neshodli na tom, zda maso mělo být skutečně z mamuta, mastodonta nebo vyhynulého obřího lenochoda zvaného megatherium.
V každém případě analýza DNA masa z večeře z roku 1951 nakonec prokázala, že nešlo o nic z výše uvedeného. Nebylo dokonce vůbec pravěké. Jeho DNA se shodovala s karetou zelenavou, dodnes žijícím druhem.
Skutečné mamutí maso
V 18. a 19. století objevitelé Sibiře psali, že tamní domorodí obyvatelé Evenkové občas krmí své psy mamutím masem. Lidé se však k jeho konzumaci obecně stavěli s menším nadšením.
Dmitrij V. Arzyutov, historik z Královského technologického institutu KTH, napsal v roce 2019, že ruští paleontologové, s nimiž vedl rozhovory o mamutech, „se pokoušeli mamutí maso usmažit, ale změnilo se v páchnoucí tekutinu“.
V nedávném dokumentárním filmu o mamutech Genesis 2.0 jeden z členů expedice dokonce před kamerou žvýká syrové maso z doby ledové.
Proč si na mamutovi nepochutnáte?
Jedním z problémů je tuk. Ten se mění na látku zvanou adipocere, známou také jako „mrtvolný vosk“, který se objevuje v lidských tělech ponechaných v chladných a vlhkých podmínkách.
Paleontologové si ho všimli i v tuku mamutů, přestože se předpokládá, že extrémně chladné podmínky potlačují mikroby, které přeměňují tuk na adipocere.
Podle Shari Forbesové, forenzní expertky z Université du Québec à Trois-Rivières, mohla tato látka vzniknout na Sibiři, pokud někdy v průběhu desítek tisíc let kolísaly teploty. Dodává, že adipocere může mít strukturu tvarohu a pach žluklosti.
Svalovina zmrzlých mamutů se také mění, podobně jako maso ponechané příliš dlouho v mrazáku. Tvorba ledových krystalků poničí svalová vlákna a maso se tak po rozmrazení promění v kaši. A to ne příliš chutnou.
Zdroj: theatlantic.com, cicc-iccc.org, I. P. Tolmachoff, paleontolog I. P. Tolmachoff v Transactions of the American Philosophical Society, 1929, Dmitry V. Arzyutov, Environmental encounters: Woolly mammoth, indigenous communities and metropolitan scientists in the Soviet Arctic, 2019
Autor: Dominika Jandorová
