Přestože se Evropané často pohoršují nad kanibalistickými praktikami domorodých kmenů v odlehlých částech světa, ani evropská historie není úplně bez poskvrny. Stručně řečeno: ještě nedávno byli Evropané kanibaly.
Seriózní vědecké práce jako důkaz přítomnosti kanibalismu v Evropě
Nobleova kniha Medicinal Cannibalism in Early Modern English Literature and Culture (Early Modern Cultural Studies 1500–1700) a kniha od Richarda Sugga Mummies, Cannibals and Vampires: The History of Corpse Medicine from the Renaissance to the Victorians (2015-11-14) jsou podle magazínu Smithsonian literaturou, která odhaluje, že především v průběhu 16. a 17. století mnoho Evropanů, včetně šlechty, církve a vědců, běžně používalo léky obsahující lidské kosti, krev a tuk. Šlo o uplatnění pro celou řadu nemocí od bolestí hlavy, nadýmání až po nebezpečnou epilepsii.
Trocha pokrytectví od civilizovaných Evropanů
Lidé na jednu stranu hlučně vystupovali proti nově objevovaným kmenům v Americe, které jako součást válečných rituálů praktikovaly kanibalismus nebo se pohoršovali nad krádežemi těl z egyptských hrobek, ale vlastní skrytý kanibalismus jim vůbec nevadil.
Skutečností je, že jak divoké kmeny, tak vyspělé civilizace se nějakým způsobem s kanibalismem střetly.
Léčebná síla kostí
Kradení egyptských mumií bylo motivováno výrobou tinktury z těl, která sloužila například k zastavení krvácení. Rozdrcená lebka sloužila k výrobě prášku, kterým se léčila silná bolest hlavy.
Thomas Willis, průkopník vědy o mozku, uvařil v 17. století lektvar na krvácení, který obsahoval kromě čokolády také prášek z lidské lebky. Anglický král Karel II. pravidelně užíval „Královy kapky“ jako životabudič a lék na nadýmání. Kapky si nechal připravovat z alkoholu a prášku z rozdrcené lebky.
Léčivé mazání
Využití našel i lidský tuk. Ten se používal k potírání. Němečtí lékaři doporučovali vtírání tuku do kůže, což mělo mít léčebný účinek na dnu.
Došlo i na krev
Krev byla ceněná co nejčerstvější. Podle lékařů 16. a 17. století byla zdrojem vitality. Německo-švýcarský lékař Paracelsus už v 16. století prosazoval pití krve jako způsob, jak léčit celou řadu nemocí. Byl inspirací pro další generaci lékařů a dokonce se objevilo odebírání krve jako léku od živých dárců.
Léčebné účinky krve se brzy dostaly do povědomí lidí, ale šlo o finančně náročnou léčbu. Chudí lidé, kteří si nemohli dovolit platit nákladné léky, si našli jiný způsob, jak se ke krvi dostat. Sledovali popravy a za úplatek si od kata vyprosili alespoň trochu krve popraveného viníka.
Kati byli v těch dobách sice postaveni mimo společnost, ale lidé je tajně uctívali a obchod s ostatky vzkvétal. U kata se dalo sehnat i mazání nebo vařená krev.
Nechutné praktiky byly užitečné
Lékaři, kteří tímto způsobem experimentovali, byli vlastně užiteční a pomáhali krok za krokem odhalovat tajemství lidského těla. A to bylo v době, kdy ještě ani nebylo jasné, jak funguje krevní oběh. Jedním z nejpokrokovějších experimentátorů byl Leonardo da Vinci.
Konzumace lidských pozůstatků také mohla být předchůdcem léčebných metod, které vedly ke vzniku homeopatických léčiv.
Zdroj: smithsonianmag.com, en.wikipedia.org
Autor: Lída Kropáčková
